Stránky o pěstním zápasu

Historie
Základní techniky
Černý čáp
Dokumenty
Odkazy

Pěstní zápas

Pěstní zápas je způsob boje, dle legend dochovaný až z časů Velké Moravy na území Středního Slovenska, v okolí Stolických vrchů. Svoji účinnost dokázal v mnoha bitvách na obranu vesnic a lidí. Byl mnohonásobně prověřen v boji proti Tatarům ve 13. století a hlavně v bojích proti Turkům od 16. do 18. století. Pravda je ale taková, že nejstarší dochované dokumenty jsou až z bojů proti Tatarům v polovině třináctého století v Anonymově kronice, jinak velice nespolehlivé, kde je uvedeno, že bojovníci z hornatých krajů Uherska (Slovensko) jsou vycvičeni v boji nazvaném Dimicatio pugiles(celá kronika je psaná samozřejmě latinsky), co v překladu je jednak pěstní zápas, ale také bitva mistrů, nebo mistři bojovníci. Je doložitelné, že uherský král Béla IV. po prohrané bitvě u řeky Slaná (někde též bitva u Mohe) se stěží zachránil útěkem právě přes Gemer, a právě tam mongolové utrpěli několik menších porážek od místních obyvatel, protože neuměli bojovat v horách. Dle legendy se s ním zachránili i tři zranění templářští rytíři (dle jiných tvrzení všichni zahynuli v bitvě), a poté v obci Rákoš, v té době známé pod názvem Torphopula postavili templářskou komendu a kostel, který se zachoval do současné doby. A právě tam je na nástěnné malbě momentka z bitvy. Největší rozšíření a použití bylo v boji proti Turkům a Osmanské říši, kde byla společná a velice nepokojná hranice skoro 200 let. Mnoho bojovníků pěstního zápasu se časem stalo legendami. Jedním z nejznámějších byl Vavro Brezuľa a jeho družina a také Urban Škodný. Bohužel v současné době je už známe spíše jako zbojníky, čímž teda rozhodně nebyli (na rozdíl od Jakuba Surovca, známého to zbojníka, který se proslavil svou dovedností s valaškou)! Nejúčinnější zbraní byla valaška, která je doteď součástí stylu. Postupně s posunutím hranice směrem na jih a modernizací výzbroje se používal čím dál míň, až nakonec se zachoval jen ojediněle. Technicky je to jednoduchý boj na pěsti a také zápas, připomínající volný styl. To, že zápasnické techniky jsou podobné staroněmeckým, není náhoda, protože po tatarském vpádu byla krajina vylidněná a král Béla IV pozval nové osadníky, a to k nám hlavně z Německa, protože to byl a je jeden z nejstarších hornických krajů v Evropě. Je jen logické, že noví osadníci si s sebou pravděpodobně přivezli také zápasnické umění. Nakolik se celkové umění časem měnilo a nakolik zůstalo původní, se už asi nikdo nikdy nedoví.

Já jsem ho začal cvičit jako malý kluk, bylo mě kolem 10-ti let. Naučil mě to děda Jana Tkáč a strýc (mamin bratr) Miroslav. On se to naučil od svého otce a ten od svého otce a také od tchána Štěfana Olšavského. Na druhé straně je pravda, že skoro všichni kluci z vesnice ho ovládali také. Naučil jsem se to nejdřív jako sebeobranu, jen samotné techniky pěstního zápasu a až později jsem se dozvěděl, že každá rodina má navíc své speciální „grify“, které si nechává pro sebe. Časem mě děda naučil také veškeré rodinné „grify“. Časem jsem se dozvěděl, že až tolik rozdílů nebylo a víc rodin, protože bylo spřízněných mělo stejné „grify“. Ve vesnicích, odkud pocházeli mí rodičé a prarodiče praktikovali hlavně tzv.“bocianie“ (čápí) techniky a to hlavně jako zdravotní cvičení. Jsou tam další cvičení na taktiku a jedno cvičení, kde jsou souhrnné techniky sebeobranné, kde mnohé z technik se v klasickém pěstním zápasu nepoužívají. Poprvé jsem začal vyučovat systém jako sebeobranu v tehdy ještě existujícím paláci YMCA od roku 1993 do roku 1996. Pak jsem delší dobu cvičil jen sám, ale po domluvě se slovenskou občinou Dažbogovi vnuci, se v létě roku 2010 uskutečnil výukový seminář. Do té doby jsem styl metodicky přepracoval, protože v metodice výuky byl menší chaos. Po semináři jsem alespoň tu zdravotní část naučil také manželku a od té doby cvičíme spolu. Posledně se přidala také jedna z dcer. Další seminár se uskutečnil v Nitre v roce 2012, kde se víc praktikoval bol se sekerou a holí.

 Původně se trénovali pohromadě jednotlivé okruhy, samostatně postoje, údery, střehy, kopy, základní kombinace, boj s valaškou a palicí. Souborové cvičení - sestavy se nevyučovali veřejně, patřili k tzv. rodinným „grifům“ a rodiny je vydávali spíše za zdravotní cvičení.  V době první republiky se cvičívalo v Sokole, a tam se různé „zdravotní“ sestavy schovali v sestavách sokolských. První ztráta nastala po vzniku prvého samostatného Slovenského státu, protože se rušili Sokolské tělovýchovy a tím pádem se přestávalo cvičit. V každé sestavě, vyjma první je zahrnut jeden z principů boje. To, že samotný Pěstní zápas je v podstatě jednoduchý, je důsledkem toho, že obyvatelé vesnic z Uhersko-Tureckého pohraničí byli hlavně sedláci a pastevci a také horníci a neměli kvůli obživě čas neustále trénovat a posilovat. Proto posilování také není součástí systému. Museli se to naučit rychle, muselo to být účinné a sílu čerpali z každodenní dřiny a práce.

Boj holí obsahuje „jen“ 10 základních technik, 6 úderů a 4 bloky, co ale stačilo, protože se používala co nejbytelnější hůl (dubové nebo bukové dřevo, výjimečně hrab) a údery měli velkou sílu a rychlost. Navíc sedláci stejně neměli čas trénovat a cvičit desítky technik, používali to, co fungovalo a dalo se stejně použít pro vidle, cepy apod.

Boj valaškou je ale propracovanější, protože valaška, jako základní nástroj baču a valachů se používala každý den od rána do večera a zároveň také sloužila jako zbraň i proti divoké zvěři (u nás doposud je spousta medvědů a vlků).

Naše rodinná část stylu, naše „grify“ se jmenuje ČIERNY BOCIAN (Černý čáp), protože dle tradice byl čáp u starých Slovanů jedním ze symbolů boha Peruna (u nás Parom, anebo také Papas = táta) a také symbolem štěstí. A černý čáp byl a stále je v našem kraji sice často se vyskytující ale stejně je potkat ho velké štěstí. Navíc technicky vychází a také připomíná pohyb čápa. Čáp je jednak čistič a regulátor a jednak, co si málokdo uvědomuje, je dravec (nemyslím jako druh ale skladbou potravy). Samotný styl má, jak už bylo vzpomenuto mimo bojových také zdravotní aspekty. Cvičení samo o sobě funguje jako protahovací cvičení, hlavně na záda a ramena a také jako posilování a to hlavně končetin. Navíc je logické se odvolávat na staré Slovany, protože náš kraj je jeden z historicky nejvzácnějších, u hradu Gemer byla podle tradice poslední skutečná bitva mezi Moravským knížectvím a Maďaři, a zároveň se v kraji do pozdního středověku zachovala původní víra, co se odráží také v názvech jako Krašún (Vánoce), Apa (táta). Kraj až na zanedbatelné výjimky nebyl nikdy katolický a také proto je to jeden z prvních protestantských krajů, kraj Jana Jiskry a jeho bratříků atd.

Kompletní systém Stylu černého čápa obsahuje mimo kompletního Pěstního zápasu také čtyři sestavy na protahování, posilování, koordinaci a sebeobranu, soubor útočných technik- úderů a kopů, nácvik boje s tyčí rozšířený o několik „tajných technik“ a boj se sekerou, který se uceleně a komplexně cvičí jen v našem stylu. Soubor útočných technik patří mezi tajné techniky a necvičí se mimo rodinu.

Taktika boje vychází ze starých, původních principů a po selekci se v stylu cvičí už jen tři principy boje a to medvěd, býk a vlk.

 

Bojovník Býk:

Používá hlavně tzv. dlouhé techniky, kopy a to hlavně býka, oplet a všechny švihové kopy. Dále základem jsou dlouhé údery. Toto jsou jeho prioritní techniky.

Bojovník Vlk:

Bojuje na střední distanc, používá veškeré údery a z kopů hlavně kolena a oplet.

Bojovník Medvěd:

Jeho hlavními technikami je boj na velice krátkou vzdálenost a kontakt. Používá hlavně velmi krátké údery a tzv. zápasnické techniky

 

Cvičení:

  1. Sestava Stojící čáp
  2. Sestava Černý čáp
  3. Sestava Bílý čáp
  4. Sestava Pěstního zápasu

  

Stojící čáp

Stojící čáp je základní cvičení pěstního zápasu. Jestli se na toto cvičení koukáme z pohledu energetického, tak toto cvičení je základem k proudění Živi po celém těle. Z pohledu zdravotního procvičuje vestibulární aparát typickým postojem čápa a také protahuje a posiluje zádové svalstvo. Pomalé cvičení je vhodné také na krční páteř. Posiluje zároveň ramenný pletenec a vůbec celou paži. Z bojového aspektu učí základním dualistickým principům, obrana proti tvrdému měkkým a měkkému tvrdým. Hlavní cvičení je vláčné ale nezaměňovat s čínským cvičením Tai či! Tato sestava nemá za cíl relaxaci a meditaci v pohybu, ale protahování a posilování a zároveň učí základy rovnováhy a sebeobrany. Obsahuje základní prvky sebeobrany a boje beze zbraně. Kombinuje typ boje medvěda a vlka a je vhodný úplně pro každého bez rozdílu síly, věku a pohlaví.

Černý čáp

Černý čáp je základní a zároveň kompletní systém sebeobranných technik. V logickém sledu a reální rychlosti se učí základy sebeobrany, hlavně boje na kontakt. Dalo by se říci, že po naučení se tohoto systému je každý bojovník bojovníkem typu medvěd a umí se ubránit za každé situace. V podstatě je to skoro samostatný systém kompletní sebeobrany, který se dá cvičit a učit také samostatně.

Bílý čáp

Doplňuje sebeobranné techniky, hlavně na boj na střední a větší vzdálenost. Dále rozvíjí koordinaci pohybů a učí prvním obranám proti úderům na hlavu. Současně učí praktické použití úderu hřbetem ruky – kyj. Zároveň také „tajné“ techniky proti některým typům držení a útoky na citlivá místa na těle, kde způsobují většinou závratě až smrt. Doplňuje techniky Stojícího čápa a je typickým bojem bojovníka typu vlk.

 

Pěstní zápas

Je posledním systémem, který doplňuje jak boj na střední a delší vzdálenost, tak i na kontakt. Navíc procvičuje způsob boje v držení zepředu a zároveň učí taktice použití nejsilnějšího úderu – úderu ze zadní ruky a kopem (je variabilita, možno střídat, býk, oplet nebo kůň). Bojovník praktikující základné techniky Pěstního zápasu je typem bojovníka medvěd a vlk.

 

I když se zdá, že bojovník typu Býk se nikde nevyskytuje, není tomu tak, protože Býk je základem Pěstního zápasu a každý, kdo absolvuje celý Pěstní zápas je bojovníkem typu Býk. Bez Pěstního zápasu by nebylo na čem stavět a systém Černého čápa je postaven na základních technikách Pěstního zápasu.