Stránky o pěstním zápasu

Historie
Základní techniky
Černý čáp
Dokumenty
Odkazy

 

Historie pěstního zápasu

 

Jako všechny národy, také kmeny západních Slovanů obývající území Slovenska, měly své bojové umění, které ovládali všichni bojovníci. Dochovaný je oficiálně jen latinský název DIMICATIO PUGILES. V našem kraji je ale znám jako Pěstní zápas. Na počátku 11. století se po rozpadu říše zvané Velkomoravská východní část stává součástí vznikajícího Uherského království. V mocenském boji Arpádovců hráli významnou roli slovenští velmožové se svými vojenskými družinami. Základem výcviku jejich družin byl jak boj se zbraní, tak také boj beze zbraně, pěstní zápas.

Každá technika má několik významů a to od zdravotních po bojové. Každý způsob boje rozvíjí a posiluje jinou část těla a také určuje jinou taktiku a použití technik v boji. Původně to byly jen samotné techniky, cvičící nezávisle na sobě. Postupně se každý učil to, co potřeboval, takže učení bylo spíše chaotické, než metodické. Ale to byl celý prapůvodní Rukopašnyj boj, co je známější název pěstního zápasu (přesněji P?stného zápasu). Rukopašnyj boj je staroslovanské bojové umění, rozšířené na celém území obývaném Slovany, co bylo území od Černého moře až po Černý les v Německu.

Prapůvod tohoto bojového umění je ještě u starých Skytů, z kterých časem smíšením se Sarmaty a Balty vznikli Slované. Bojové umění Skytů, KOLO, je první známé umění na našem území. Moderní verzi tohoto stylu, Kolo Ki cvičí Onopčenko v Litvě. Bohužel s původním stylem nemá skoro nic společného. Pojítkem mezi Rukopašným bojem a Kolo je prastaré slovanské, už zaniklé bojové umění, nazývané Tryzna. Tryzna proto, že se ví o něm jen to, že se předvádělo na velkých posmrtných hostinách (kar) a bojovalo se na mohyle, která byla navršena na hrob padlého bojovníka. Z tohoto prastarého stylu vznikl Rukopašnyj boj (Ruka = ruka, opaš = mávat, boj = boj).

Rukopašným bojem nazýváme celou kolekci slovanských bojových umění. Nejstarším způsobem boje (stylem) je Medvědí styl. Moderní podoba tohoto stylu se cvičí ve Wisconsinu v USA slovanskými, převážně ruskými emigranti.  Postupně v polovině dvacátého a začátkem dvacátého prvního století se stal Rukopašnyj boj hlavně v Rusku a rusky mluvících zemích znovu populární a vzniklo velké množství škol. Některé školy jsou přímo postavené na starých cvičeních a některé jsou moderní, z rukopašných bojových škol vybrali jen část technik, ne vždy ale s citem nebo logikou, případně jen zneužívají název.

 

 Nejznámější styly Rukopašného boje.

 

Moderní nebo nově vymyšlené styly, některé postavené na starých principech:

 

Systěma Riabkova a Vasilevského.

Kadočnikov systém

Skobar Gruntovského

Sobor Kolovrat v Omsku

ROSS Retuinského

Sarveň bratří Tryščenko

Krivič Adamoviče

Bojový Hopak Záporožských kozáků vznikl z ukrajinského národního tance, vymyšlen etnografi, to samé také Kozácký SPAS(název ukradnutý z rodinného systému Golicynových), kde je jen propracovaná šavle ještě z carské armády.

Ljubki Bagarjeva a Ševcova

BUZA Basova

 

 

Původní, nebo upravené z původních stylů:

 

Slovano Goritckaja borba Belova

Samotný Alexander Belov tento styl nevytvořil, i když se mu to podsouvá, vytvořil, lépe řečeno posbíral a poskládal to ze starých technik jeho otec, jeden ze zakladatelů karate v Rusku (ještě tenkrát SSSR). Když zjistil, že s karate nemá šanci se ubránit pouličním rváčům. Styl nazval po staru, gorickaja borba proto, že tak se nazývala vrchní část Moskvy (gorica), kde údajně sesbíral nejvíc technik.

Takže je to styl údajně vzniklý ze starých původních technik.

 

SPAS rodinný styl knížat Golicynových

Dovednosti získané v dětství od svého otce a dědečka, nejednou zachránili život Borise Golicyna ve válce, a také v tajze v průběhu geologických expedic. Po celá léta, Boris Golicyn musel skrývat svůj původ. Ještě před jeho narozením, za revoluce,si jeho  dědeček změnil jméno na Timofeev. Boris Golicyn se narodil v roce 1924 v Petrohradě. Krátce po narození se matka Marie Ivanovna musela přestěhovat do Kandalakša.  Boris vzpomíná na příběh své matky. Byla občanská válka. Vlak, který cestoval Timofeevovi, zastavil loupeživý gang. Křehké, krásné ženě se podařilo zabít tři bandity. Další byli tak ohromeni, že se vzdali. Tajemství bojových umění se nepřenášela jen po mužské linii. Je třeba poznamenat, že i matka se podílela na vývoji bojové dovednosti svého syna. V jeho raném dětství ho otec nutil provádět různé cviky na flexibilitu, orientaci v prostoru, vyvinutý smysl pro pocit nebezpečí, a učil ho padat. Čas plynul, a princ Golicyn - Timofeev se dostal na frontu. Bojoval v "oblasti Něvy." Byl odstřelovač. Šestkrát šel také do bodákového útoku a nikdy nebyl ani zraněn.  Věří, že přežil jen proto, že těžil z dovedností získaných v průběhu dětství. Kluci z jeho družstva učil techniky Golicynů, a taktiku boje bodákem. Cvičili v noci, měli nedostatek spánku, ale tyto hodiny zachránily životy mnoha vojáků.  Tady měl také svůj první souboj.

V bitvě u Červeného Boru utrpěl vážné zranění, pravá ruka byla téměř kompletně bez svalové tkáně.  "To zranění jsem viděl jako znamení osudu. V době Ivana Hrozného, ??můj vzdálený předek - Ivan Bulgakov v bitvě ztratil ruku. Na sobě mněl železné rukavice -. Golica a z toho dostal rod jméno - Golicyn"

 Po válce, pracoval v geologickém ústavu a na poloostrově Kola. Jeden z vkladů vermikulitu (slída) je nazýván "Tigemy" z počátečních slabik jmen tří geologů. Jedním z nich byl Timofeev-Golicyn.

Podle Borise Vasiljeviče Golicyna, tělocvik - není nejdůležitější. Ten umožňuje pouze to, aby tělo nebylo úplně slabé. Je třeba posílit ducha.  Princ Golicyn nikdy nevyřešil záhadu původu tajemství starověkého bojového umění jejich rodiny. Ví jen, že jeho předkové, původem z Litvy připravovali k boji knížecí družiny.

 

Pěstní zápas je popsán v rodinném stylu Černého čápa.